CO LÁSKA ZNAMENÁ?
Je to vzájemná sympatie, romantická zamilovanost, citové vzplanutí, sex, ctnost...?
Rozdílnost představ o tom, co je láska, přináší mnoho nedorozumění a bolesti. Proto dnes mnozí psychologové a duchovní přecházejí od slova láska spíše k výrazu přijetí.
Někoho milovat znamená především přijmout ho takového, jaký je.
Tím ale není vyčerpán celý obsah slova láska. Ta v sobě zahrnuje ještě jednu dimenzi. Milující totiž touží toho, koho přijal, nějak obohatit, obdarovat. A to nejen tím, co má, ale vším, co sám je. Touží po dobru pro druhého a vše pro to činí.
Milovat znamená také ctít být pro druhého a chtít pro něj dobro.
POPSAT LÁSKU MŮŽEME I Z NĚKOLIKA ÚHLŮ POHLEDU:
Biochemici by řekli: láska je soubor chemických reakcí v těle.
Historici: láska je romantická smyšlenka.
Evoluční vědec řekne: láska je nezbytná proto, aby páry spolu zůstaly a vychovaly děti.
Slovník nám vysvětlí: láska je souhrnný pojem pro nespočet lidských citových vazeb.
A zamilovaní a milující říkají: láska je to největší v životě.
Láska je tak choulostivé niterné lidské téma. Málo kdo vám vystaví na pranýř své nejniternější city, mezi něž člověk lásku zcela jistě počítá. Mluvíme-li o lásce, ocitáme se na úzkých můstcích mezilidských vztahů a to je půda jak se patří horká. Láska mezi lidmi určuje vzájemnou náklonnost. Bývá křehká a zranitelná. Je to lidské hájemství, co kterému ostatním nic není. Ale to zase prr. Na lásku musí být dva, aby byla skutečnou a pravdivou láskou. Láska jednotlivce je samolibost, narcismus, a tomu se člověk snaží spíše vyhnout. Na lásku musí být dva a právě láska je to, co jejich vztah vytrhává z obyčejných schémat lidského soužití, je to něco, co lidské soužití ochucuje, zkvalitňuje, dává mu smysl.
A znova – Co je to láska? No, asi zázrak. Nebo také omyl, či snad výmluva – a nejzneužívanější slovo v českém jazyce. Co už všechno lidé nesvedou na „lásku“! Jen poslouchejte: „ Miluji tě – musíš to pro mě udělat!“ Vždyť je to vyděračství! „ Miluji to – prostě to musím mít!“ To je zas špatně maskovaná chamtivost. Lidé to dovedou tak důkladně zašmodrchat!
Začněme raději od jinud. Láska je třeba křepelka, která riskuje svůj vlastní život, aby odvedla vetřelce od hnízda. Je to psí matka, která jazykem hladí nemocné štěňátko. Je to starý hospodář, který s nekonečnou péčí vysazuje ovocné stromky, ač ví, že ovoce se nedožije. Láska, to je život, který sám sebe zapomíná, překračuje se k druhému. Je to štědrost života, který ze sebe rozdává. O lásce mohu mluvit tehdy, když ji nechci pro sebe, když to, co miluji, je pro mě důležitější.
A pak ještě něco: láska je také úcta k tomu druhému. Ten druhý je pro mě tak důležitý, že se mu nevnucuji, že nežádám, jen dávám – a vděčně přijímám. Tak to asi je: láska je štědrost – a zároveň úcta k svébytnosti bližního.
Obtížné spojení vystupovat ze sebe k druhému a zároveň se brzdit, nepřeválcovat. Je to vůbec možné? Ano, ač asi jen tehdy, když se lidé přestanou dívat jeden na druhého a zahledí se stejným směrem.
Totiž láska – to není něco hrozně chtít, nýbrž něčemu, někomu svůj život zasvětit. Snad nejzákladněji, láska znamená milovat všechen život, vážit si všeho života – a také být za něj vděčný.
Snad každý člověk touží po lásce. Stačí se zaposlouchat do písní nebo nahlédnout do některého z časopisů – ze všech stran sálá lidská touha po šťastné lásce, touha být jiným člověkem milován, být někým bezpodmínečně akceptován. Mnozí souhlasí s definicí: „Jsem milován, tedy jsem.“ Jsou-li milováni, prožívají sami sebe jako cosi drahocenného. Kdo zakusil takovou lásku, smí spočinout v sobě samém. V člověku, který byl ve své touze po lásce zklamán, však může tato touha přerůst v náruživost. Stále pak osciluje kolem otázky, zda ho druzí mají rádi, zda ho milovaná žena nebo muž také milují nebo zda jeho láska vyznívá naprázdno. Kolem tématu lásky krouží už malé děti. Žárlí, pokud se rodiče věnují více jejich mladšímu sourozenci. Pozorují, kolik času má matka pro to které dítě, a bdí nad tím, aby jim věnovala tolik času jako jejich sourozencům. Uvedený problém se objevuje i škole. Chlapci spolu vedou mocenské boje o přízeň nejkrásnější dívky, o to, jak ji získat, Děvčata zase touží co nejdříve získat nějakého přítele, aby se nemusela cítit méněcenná: tento přítel jako by byl symbolem, podle něhož dívky hodnotí samy sebe. Většinou však jde o nezralé formy lásky – spíše běží o přitažlivost druhého pohlaví, o hledání vlastní identity. Právě v pubertě má ale svůj počátek ona síla lásky, jedinečná zkušenost, že nejsem jen uznáván a ceněn nějakým děvčetem, nýbrž že jsem skutečně milován pro sebe samého. Právě chlapci a děvčata sní o lásce, která má doslova čarovnou moc. Během častých denních snění si představují, jaké by to bylo, kdyby milovaná osoba opětovala jejich lásku a byla tu jen pro ně. Tuto kouzelnou moc zamilovanosti prožívají tak intenzivně, že by se všeho vzdali, jen aby směli milovat a být milováni.
Do touhy po lásce se často vloudí ještě jiná přání – například touha být zaopatřený, nezůstat sám, založit rodinu, najít ve svém životě nějaký smysl. Bez lásky se člověk cítí sám, má strach z budoucnosti, ze stáří. Nejde tu jen o lásku, ale i o problém vlastní hodnoty. Bez dětí si mnozí připadají bezcenní. V posledku však jde v každé lásce o otázku, zda jsem hoden být druhým milován. Láska si přeje být pro druhého člověka jediným, touží, aby ten druhý miloval jedině mě. Zkušenost vlastní důstojnosti souvisí se zkušeností lásky, která mě zastihuje v mé jedinečnosti. V níž mohu být zcela sebou samým a v níž teprve objevím, jaké schopnosti a možnosti ve mně vlastně vězí.